radiový odpalovač blesků

Takže nejsem sám, co doma fotí plyšového medvěda?

Focení vlastní ženy je taková náročnější disciplína. Jednak musí počkat, až si to všechno nastavím a jí přitom ubíhá čás jinak, než mě, když šachuju v menu foťáku a blesku. Pak ji 3x vyfotím a ona se ke mně hned přiřítí, vezme mně foťák z rukou a hned se dá prohlížet fotky. Pak vykřikne, zděsí se a ptá se: "Řekni mně pravdu, to opravdu tak strašně vypadám? Podívej na ten nos. A to obočí, to mám jak Brežněv. A tady mám dvě brady!!!". Marně vysvětluju, že je to jenom moje nepovedené focení, že jsem si to nastavoval a v realitě je velmi krásná. Ještě si sice stoupne ke stěně, ale její výraz ve tváři už není tak pokojný, jako na začátku. Přesto se mně podaří vyfotit tak 20 fotek, přičemž postupně dolaďuju sílu záblesků. Pak to ale zase nevydrží, přiskočí ke mně a já lituju, že jsem ji naučil ovládat nikon. Dá se prohlížet jednu fotku za druhou, zkušeně zvětšuje ve zlomku sekundy fotky, mnohem rychleji než já po 7 letech s nikonem. Její tvář se zase zakaboní a kroutí hlavou, že je to strašné, že vypadá děsně a kromě toho že zkušeně prohlíží tak i zkušeně maže. Z celého fotícího večera mně tak zbudou 2 fotky a moje milovaná Láska s nedobrou náladou :-)

Tak fotím medvěda. Říkám mu Alfons, sedí tiše, trpělivě, neprotestuje a neumí ovládat nikon.