Tragédie v Japonsku - aby naše srdce nebyla slepá

Dominik Drábek nám zaslal svůj pohled na tragédii v Japonsku. Redakce NikonClubu by se alespoň v tímto způsobem chtěla k textu připojit... Dopis následuje: Všichni víme o veliké tragédii, která postihla Japonsko. Při této příležitosti by bylo dobré zkusit otočit také naše fotoaparáty a podívat se na spodní straně na štítky, na kterých je napsáno „Made in Japan“. Ano byla postižena země, ze které pochází nástroje naší obživy, radosti a potěšení. Přišla taková tragédie, která nemůže nechat nikoho chladným. Lidé, kteří upínali svou mysl k tomu, aby vytvořili dokonalé fotografické stroje, kteří svůj zrak věnovali i těm nejmenším detailům své práce a jejichž ruce vytvořily to, co nám dává možnost vyjádřit se a přesáhnout tak své nedokonalé vyjádření, byli postižení katastrofou, jakou si ani nedovedeme představit.

Těmto lidem zůstaly jen oči pro pláč, mysl obestřená hrůzou a starostmi a prázdné ruce. Ano, mluvím tady o obyčejných zaměstnancích firmy Nikon. Jsou to úplně obyčejní lidé, kteří jako my pracují, mají svoje radosti i starosti. Žijí tisíce kilometrů daleko od nás. Spojuje nás však právě značka Nikon, která je pro nás, fotografy často srdcovou záležitostí. Nyní se nám naskytla příležitost to dokázat a to přímo těm nejpotřebnějším. Dlouho jsem přemýšlel, co bych mohl udělat já sám. Připadal jsem si slabý a bezmocný. Pak jsem si vzpomněl na to, že je přece také nějaká Nikonclub. Organizace, která spojuje mnohem více lidí, kteří jak doufám, vnímají současnou situaci podobně.

Uvědomil jsem si, že jsme po celé republice a máme lidem co ukázat. Máme právě svoje nejniternější výtvory, svoje fotografie. Napadlo mě proto, že bychom mohli uspořádat výstavu, jejíž výtěžek bychom pak zaslali přes zastoupení firmy Nikon zaměstnancům postiženým touto katastrofou. K takové výstavě je však třeba také prostor, kde by mohla být vykonána s minimálními náklady. Protože neznám nikoho, kdo byl bylo ochoten takovou výstavu zaštítit, vzpomněl jsem opět na to, kolik máme členů a napadlo mě, že kdyby se utvořily skupinky fotografů podle svých míst bydliště, které by oslovily svoje radnice a obecní úřady, mohli bychom takto uspořádat soubor výstav po celé republice. Každý by měl možnost svou trochou přispět a udělat něco dobrého pro ty, kteří to skutečně potřebují.

Jsme fotografové a učíme se vidět přes složitou techniku fotoaparátů tak, abychom dokázali skrze svoje fotografie promlouvat k srdcím ostatních. Dokažme tedy, že naše srdce nejsou slepá...