Reportáž členů klubu z květnové expedice do Toskánska

Každého půl roku jezdíme již 4. sezónu do Toskánska - kraji zaslíbeném malířům, vinařům a krajinářům fotografům. A kdo někdy slyšel o Páliu v Sieně - tak také pro ně. Nafotit se v Toskánsku dá cokoliv od přírody, krajiny, street v Sieně nebo příběh v San Gimignano nebo prostě jen vzpomínkové fotografie pro sebe. Letos to bylo o to zajímavější, že to byla většinová cesta NikonClubu, jinak byl s námi jeden canonista a jedna sonka.

Zpočátku mi trvalo, než jsem si našel čas zpracovat tuto reportáž, ale když jsem si začal prohlížet fotografie, které jsme tam všichni pořídili a vybavily se mi zážitky s kolegy fotografy, a dostalo se mi nové energie to zpracovat. Střih videa na konci této reportáže a příprava fotografií mi už pak nezabraly tolik času, ale hodně mě těšilo tu práci dělat.

Toskánsko je vždy osmidenní, dva dny procestujeme, jinak ale fotíme, v květnu jsme si odhlasovali, že místo návštěvy Firenze budeme raději fotografovat celý ušetřený den v terénu na místech, které máme vyhlídnuté a vyzkoušené. Ještě teď se mě drží pocit mokrých kalhot až po prd..., když jsme se prodírali 400 metrů ranním oroseným obilím po pás...Honzo? Tady je fotografie.

Na začátku vždy říkám kolegům, že mým úkolem je naučit je fotograficky přemýšlet, a ne se prodírat jednotlivými položkami Menu našich digitálů (ikdyž Karel Vepřík fotil v roce 2011 v září na klasický velký formát) a najít ten správný expoziční režim - v mém případě oblíbené kouzelné “M”.

Focení krajiny v Toskánsku říkám: "jedno velké kompoziční cvičení". Každý krok venku vám otevře nové výhledy, támhle vyleze cypřišový trs, najednou se objeví mraky, vítr rozhrne chomáče obilí, prostě pastva pro oči a fotografa. Není možné se nedat strhnout. Naštěstí jsme hodně pány našeho času a všichni máme jeden cíl, takže když je potřeba zdržíme se v lokalitách o něco déle nebo se přesuneme jinam, kde víme, že to bude světelně lepší.

Mám zkušenost, že fotografové se s námi do Toskánska vydávají různě techniky vybavení (většinou dostatečně), ví, co by chtěli fotit, ovládají dobře fotoaparát atd. Co ale mnohdy chybí je vycvičený smysl pro orientaci, pohyb slunce, takové ty intuitivní návyky, které člověk získá léty pohybu v přírodě - i bez fotoaparátu. Prostě se hodně hodí, když máte představu, kdy a kde vychází Slunce, kdy a kde zapadá, rychle se orientujete, kam se v další hodině pohne. Myslím si, že tohle je také dost věcí cviku.

Asi máme štěstí, ale v květnu se zase sešla perfektní parta, skoro stejných “bláznů”, takže když se podíváte na video někdy kolem 5. minuty, vyřádili jsme se dost i na starém skoro opuštěném nádraží v toskánské dolince - ale opravdu tamtudy do Sieny jezdí vlak. A zábavy bylo dost díky Zdeňkovi, jeho poznámky o ztrácejících se podšálcích a autech Panda nás bavily stále dokola...

Poprosil jsem účastníky, aby mi poslali své fotografie, aspoň některé. A byl jsem příjemně překvapen, protože jejich sdělení nese v sobě také část té neopakovatelné atmosféry a společenství, které jsme tam měli - a chybí mi...

Honza Stupka mi pak dodatečně poslal ještě své fotografické zamyšlení - otiskuji beze změn:

Zvlněná pole a pastviny, rozvíjející se mladé listy vinné révy, červené vlčí máky a žluté květy řepky prosazující se ve všudepřítomné jarní zeleni, to je romantický kraj Sienské provincie Toskánka.
Tento kraj jsem navštívil již před několika lety a dlouhou dobu jsem se toužil vrátit s fotoaparátem a pokusit se zachytit tamní krajinu a své pocity tak, jak ve mě zůstaly hluboko ve vzpomínkách na nádherně prožité léto v tomto tak malebném kraji se srdečnými a veselými lidmi. Ta krajina a její lidé patří přesně k sobě. Je rozmanitá, zajímavá, jedinečná až exotická, pomalu rozložitá a přitom dynamická, syrová a jakoby ustanula v čase.
Jakožto nadšený nezkušený fotografický začátečník jsem přímo skočil po příležitosti účastnit se s fotoklubem expedice do Toskánska. Byla to nádherná příležitost k získání nových a cenných zkušeností pod vedením zkušeného profesionála. Neodmyslitelnou součástí je parta lidí, účastníků, která zajistila, že se akce stala pro nás všechny nezapomenutelnou.

Abych nezapomněl na fotografování, o kterém to hlavně bylo, tak za ten týden jsem si uvědomil hlavně dvě věci. Zdají se být spíše protichůdné, ale přitom spolu velice úzce souvisí.
Ta pravá fotografie většinou vzniká v hlavě mnohdy hodně dlouho před fotografováním, jindy naopak jen vteřinu před zmáčknutím spouště. Vlastní fotografování pak už je jen přibližování se pravému originálu v hlavě. Někdy to znamená dělat mnoho snímků tak dlouho, dokud to není ono, někdy stačí jen jeden jediný. Dnes dříve než fotím, mnohem více přemýšlím a koukám se. Nezačnu fotit hned první nápad, vždyť může být ještě lepší. Až pak začnu záběry realizovat a fotím. Zatím je těch zkušeností málo, takže abych získal tu pravou fotografii, většinou hodně fotím.
Stejně tak jako první nápad nemusí být ten nejlepší, tak ani ten na první pohled povedený snímek není ten nejlepší. Naopak ten obyčejný mnohdy skrývá nečekané a neobyčejné možnosti.Když z odstupem procházím tu hromadu snímků nalézám neobjevené poklady. Takže ač to zní zvláštně a trochu si to protiřečí s předchozí myšlenkou, tak při focení nezůstávám spokojen jen s mým plánem, ale pokouším se najít nové příležitosti a vytěžit tak z daného tématu, místa či okamžiku co nejvíce. Sám jsem se překvapil, jak procházením archivu nalézám perly, kterých jsem si dříve vůbec nevšiml. Ty právě vznikly spontánně, ale zapadly protože neseděly do měřítka, kterým jsem je v tu chvíli poměřoval. Existují jen díky tomu, že jsem to tolikrát zkoušel a tolik toho nacvakal.

Zdeněk Prokop mi poslal následující fotografie

...a napsal: Ahoj, jako správný expediční fotograf fotím už jen na M a nestíhám zpracovávat :o))). Posílám pouhých 5 fotek (je jich tu ještě spousta, ale už tak jsem překročil limit :o)) a výběr nechám už na tobě :o))). Jinak expedice byla super, určitě jsem se něco naučil (hlavně fotit manuálně), kafe bylo výborný a vím, že Panda je nejprodávanější auto v Itálii :o))). No tak v září 2013 znova to Toskánska...

Vláďa Zhouf poslal následující fotografie

Všechny fotografie si můžete prohlédnout na fotoexpedičním Facebooku a nebo Google+

A kdyby jste někdy jeli do Tuscany fotografovat. Připravil jsem krátký seznam věcí, co s sebou.

• stativ - ano na prvním místě, nejdůležitější věc krajináře - pro klid kompozice, pro delší časy při dlouhých ohniscích, čím pevnější, tím lepší. Žádný objektiv za 100 tisíc ani aparát za 200 tisíc vám nezachrání roztřesené snímky... Některé záběry “střílíte” na 4-6 km a v záběru se vám přitom vlní pět, šest i více horizontů, navíc některé v mlze.
• tělo - tedy to fotografické, jakékoliv, nejlépe NIKON :) Nejlepší APS-C, protože jsou místa, kde potřebujete každý milimetr ohniska, běžně používáme FX + 1,4 konvertor + 400 mm objektivy, nebo dokonce DX + 2 konvertor + 400 mm, to jste na 1200 mm
• objektivy - pro krajinu od 28 mm do 400 mm, pevné sklo lepší, protože netrpí tolik odrazy uvnitř soustavy, má méně optický prvků, ale s 70-200 VR v pohodě vystačíte. Často také fotíme proti Slunci, stabilizace VR není úplně nutná
• polarizák - snad povinná výbava
• hodí se i šedý filtr ND8
• také často používám přechodový filtr 0.9 hard - používám bez držáku
• dvě baterie na den - někdy fotíme na místě od rána od 5 do večera do 9, dvě baterie se hodí, pokud budete točit video, určitě dvě
• karty podle velikosti čipu, ale s D800 vyjedete 80 GB dost snadno, ostatní 15 GB pro JPG + 40 GB pro NEFy
• čelovku - na noční a ranní focení
• mapu - dají se stáhnout offline z Google, abyste nemuseli používat datový roaming
• aplikace pro iPhone nebo Android na sledování východu Slunce
• GPS logger pro zpětné zjištění, kde jste byli a co jste tam nafotili

4. ročník fotoexpedice do Toskánska v květnu 2012

Photoexpedition Tuscany 2012 - Fotoexpedice Toskánsko 2012 from Martin Kamín on Vimeo.

Další termín 29.9.2012
Další naše expedice