Jak D80 přišel

Neděle odpoledne povinný zájezd do hyper super Brno. Klasika utrpení a skřípění zbytku zubů a okatě dávat na jevo jak se nudím. Konečně kecafóny hlásí zavírací dobu „hurá jede se domů.Jak se tak vleču k autu pravím koutkem sem něco zahlídl a ušel dalších par metrů. Ale to něco velí zastavit otočit a spět. Jo vitrínka par Canonů a pod nimi ležela ONA!

Chvíle očumování, mazlení, nostalgie nad hodinami strávenými pod červenýma žárovkami
poděkování obsluze a smutná cesta domů.Už jsem dost starý nemusím mít všechno co se líbí ach jo.
Pondělí celí den červ hlodá a hlodá na víc dlouhá šichta a hlodá padla a hlodá jo nostalgie je krutá.
A teď to začalo!!
18:00 mámo čau už jsem doma ne nemam hlad.
18:40 mámo zajedeme do Brna? Ale stihneme za hodinu jsme tam.
18:45 škubu asfalt.mámo neboj
19:45 můžete mi ji podat a zabalit? Kecafóny hlásí zavírací dobu.
19:50 držím JI a připadám si jak 16letý puberťák
19:55 vrací se obsluha nemohou najít krabici.NE NEMOHU přijet zítra držím a nepustím
kdyby věděl co jsem za posledních 24 hodin vytrpěl tak by taký návrh neměl odvahu ani vyslovit.
20:00 zavírací doba krabice není ochranka krouží kolem pokladní je lehce nervní já držím a nepustím.
20:05 krabice na světě zaplatit a radostně domů.
Jo láska kvete v každém věku.