Ztráta důvěry

V sobotu bylo hezky, po dlouhé době opravdu jarní den. I my, tedy manželka, dcera, vnuk, pes a já, jsme si udělali výlet. Tradiční výlet k dědovi. Návštěvy u dědy, vlastně pradědy, mám docela rád. Většinou nemusím nic dělat. Piju kafe, cpu se buchtama a fotím. Prostředí je venkovsky tradiční, se slepicemi a holuby na dvorku, králíky v králíkárně a stádem ovcí na louce za domem.
Při každé jarní, letní nebo podzimní návštěvě, se pokouším o "letovky". Chci vyfotit vlaštovku v letu, krásně ostrou, dynamickou, s přiměřenou dávkou vesnické poetiky. Používám různé taktiky, třeba číhám u vlaštovčího hnízda když krmí mladé. To docela funguje, jen nedostatek světla pod krovem chalupy, tmavé pozadí a potřeba používat pro krátké časy blesk, nedává uspokojivé výsledky. Chtěl bych fotografii, kde bude vlaštovka v pěkné letové fázi, s neostrým pozadím vesnické chalupy s holuby na střeše. A tak posedávám na dvoře, přemisťuji se podle směru světla a čekám na tu pravou vlaštovku. Už čtyři roky.
V sobotu to bylo stejné, jen s tím rozdílem, jak řekla moje žena: "že když už zase blbnu s foťákem na dvoře, tak snad budu schopen pohlídat i Davídka". Jeden a půl ročního vnuka. Usoudil jsem, že pro zkušeného dědka to není žádný problém. Slepice a holubi nekoušou, na dvorku je tráva, a tak když klouček upadne určitě se nestane nic. Pro Davídka to byl úžasný zážitek. Poznával svět. Kočky, pes, slepice, holubi, traktor, valník, zelená travička, trochu bláta ve vyjetých kolejích. A byla to i fotografická příležitost. Neustálé nadšení, údiv nad vším novým i opatrné poznávání nenámého.
Na focení jsem si vzal objektiv 70 - 200 VR, objektiv dobrý na vlaštovky i na vnuka. Pouze rozdíl ve velikosti vlaštovek a Davídka vyžadoval rozdílný odstup od fotografovaného objektu. A to se ukázalo jako problém. Na dvorku nebyla jen zvířátka. Nového a nepoznaného tam bylo pro Davídka mnohem víc. Hlavně trus, slepičí i holubí. Barevný, rozmanitých tvarů, dobře se vyjímající v zelené tráně. Prostě nepřehlédnutelný. A když vnuk zjistil že trus je i tvárný a zanechává docela hezké a výrazné čmouhy, začal tvořit. Přiznávám, že mi chvíli trvalo, než jsem zjistil co že to vlastně dělá. Byl jsem rád, že je klidný, spokojený, zaujatý hrou. Vlastně až na displeji foťáku, při prohlížení fotky jsem zjistil s čím si to hraje. Bleskurychle jsem odložil foták, popadl vnuka a honem k vodovodu. Ve sklepě jsem Davídka umyl, trochu očistil i kolena a zadek. Vysvětlil jsem mu, že hovínka jsou ee. Už poučen, jsem byl mnohem ostražitější. Jakmile jsem uviděl, že ho zase zaujalo nějaké ee, zasáhl jsem. Spíš se znažil zasáhnout, skoro pokaždé jsem byl pomalý. Ne že bych byl pohybově zaostalý, to ne. Ale byl jsem vždy příliš daleko. A mohl za to Nikkor 70-200, je to přeci jen dost dlouhé ohnisko, i na těch 70 mm.
Samozřejmě jsem byl odhalen. "Prosím tě, podívej se na toho kluka jak vypadá. To snad není možný, to jsou opravdu hovna. Co tady celou dobu děláš".
Chlapec byl promtně převlečen, vydesinfikován a hromadně všemi přítomnými politován. Já byl prohlášen za neschopného, s trvale omezenými schopnostmi pečovat o malé děti. Nikdo mě nechtěl vyslechnout, nikoho nezajímalo, že si nezasloužím být zatracen, že za všechno vlastně může Nikkor 70 - 200 VR.

PS
Až večer, už doma, při prohlížení fotek mi bylo odpuštěno. Nejen vnouček bude mít krásné vzpomínky na jarní výlet k praděděčkovi. A jen mezi námi, ten Nikkor 70-200; f/2,8; VR, to je opravdu třída.