Blíží se mi sezona s tanečními soutěžemi a solidní digitální FX je pro takové akce to pravé

Pomalu se blíží doba společenských akcí a mezi jinými také také soutěží v tanečním sportu.
Jako všechno i tato oblast má pro fotografa svoje specifika.
Fotím tyto akce již od doby, kdy jsem zjistil, že v tanečním sportu to daleko nedotáhnu, ale zato s focením bych mohl uspět. V sedmdesátých letech to nebylo s technikou nijak jednoduché a začátky s Prakticou a 50mm/f1.8 byly krušné, zejména když tělo mělo výrobní vadu a ostrý obraz na matnici neznamenal automaticky ostrý obraz na filmu. Situace se zlepšila po získání staršího Spotmatiku SP1000 a pak jsem dlouho dělal s Minoltou XD7 a objetivem 50mm/f1.4.
Taneční soutěže jsou o pohybu, barvách a krásných dívkách, ale světelné podmínky jsou přitom často dost špatné, nebo přinejmenším obtížné, nejen intenzitou světla, která by pro rychlý pohyb objektu měla být co nejvyšší, ale také je to míchání barevných světel reflektorů, halogenů a zářivek. A tak vyladění té správné barvy není vždy jednoduché. Zejména když se snažíte fotit bez blesku, aby se zachovala autentická atmosféra. Znamenalo to citlivý barevný film, světelný objektiv, rychlou ruku na ostření a znalost toho, co se na parketu děje. Také to znamenalo dělat si kompletní zpracování sám (proces C41 na negativ a zvětšování na FOMA RC papíry s doma míchanou chemií). Povedené snímky se ale daly zvětšit až na formát 30 * 40 cm ve slušné jakosti, ovšem z pěti filmů bylo takových povedených záběrů tak do 15 - 20.
Nutno ovšem podotknout, že jsem jako měřítko toho, co je povedené musel akceptovat požadavky samotných tanečních párů. Záběr musel být přesně "v pozici", ostrý, barevně přirozený, oběma v páru musí být vidět do obličeje, ...atd.
Taneční sport ale samozřejmě dává prostor i pro umělecké zachycení pohybu, což tedy ale není až tak moje parketa :-)))

Ke konci osmdesátých let jsem se zaměřil na techniku Nikon a stále ještě mám poctivé plně mechanické tělo s krásným manuálním objektivem 50mm/f1.2 a motorem MD11.
První použitelný digitál, který jsem se odhodlal použít byla plnoformátová zrcadlovka Kodak Pro14n, kam se daly použít Nikkor objektivy, možná si ji někdo pamatuje (mimochodem již tehdy tam byl 14Mpx plnoformátový CMOS snímač). Pak už pomalu přišla doba, kdy digitální zrcadlovky začaly být prakticky použitelné. Měl jsem možnost si jich pár vyzkoušet, ale naprosté uspokojení přinesla až profi zrcadlovka D3. Totam je omezení citlivostí filmu 400 ASA, ten tam je šum a zrnitost předchozích zrcadlovek (i když i s D200 se již také dalo uělat kus dobré práce, zejména po doplnění výzbroje o Nikkor 17-35mm/f2.8 (mimochodem naprosto skvělý záklaďák pro DX formát do interiéru).

D3 ale samozřejmě potřebuje něco o málo delšího a perfektní se jeví kombinace 24-70mm/f2.8 + 70-200mm/f2.8 (do velkých sportovních hal). Pro zájemce, kteří by chtěli vidět D3 v akci, mám pár fotek v mojí galerii zde, více pak na stránkách například:

Galerie ze soutěže v Brně

Docela by mě zajímalo, jestli někdo měl také zkušenost se zrcadlovkou Kodak. Bylo to na bázi těla Nikon a na svou dobu docela bomba, ovšem nesrovnatelné s dnešní úrovní.