S padesátkou na mravence?

Sobota zazářila krásným jarním počasím, měl jsem na pár hodin čas, a tak jsem narychlo vyrazil do přírody. Procházím pěšinkou v lese okolo spadaného dubového listí a najednou mne zarazí zvláštní šustivý zvuk. „No doufám, že nezačíná pršet,“ napadá mne. Zní to skutečně tak - jako by padající kapky rozpohybovávaly uschlé listí. Obloha je však stále jasná. Podívám se tedy na zem vedle cesty a nestačím se divit... Z listí se vynořují stovky, možná tisíce lesních mravenců, chvíli zmateně pobíhá sem a tam, občas si mezi sebou „prohodí pár slov“ a potom spořádaně odcházejí dál do lesa širokou mravenčí dálnicí. Možná mi někdo z vás vysvětlí, čeho jsem byl svědkem. Probouzeli se mravenci na sluníčku ze zimního spánku? Nebo se právě vylíhli? Zbytky mraveniště jsem našel o několik metrů dál. V jejich životě se opravdu nevyznám. Ale byl to úžasný pohled. Také trochu děsivý. Nepropadl jsem však hororovým představám a jal jsem se fotit. Jenže ejhle, jak jsem odjížděl narychlo, zapomněl jsem si doma makro objektiv. Škoda, bez něj toho asi moc nenafotím. Začal jsem tedy alespoň s telezoomem – sice neostří moc na blízko, alespoň si trochu pohraji s hloubkou ostrosti. Také nebudu muset stát blízko mravenců :-) S fotkami však nejsem moc spokojený.

Chtělo by to makro, honí se mi pořád hlavou, na tolik mravenců pohromadě člověk hned tak nenarazí. Už jsem chtěl smutně odejít, když jsem si vzpomněl na staré časy, kdy jsme vymýšleli různé hlouposti s objektivy. No jasně - mám s sebou ještě pevnou padesátku! Když ji otočím, bude přeci zvětšovat! Nikdy jsem tak sice reálně nefotil, ale mělo by to jít. Poodstoupil jsem kousek stranou, abych si v klidu vše vyzkoušel. S radostí zjišťuji, že průměr ochranného filtru, který mám na objektivu nasazený, i výška jeho kroužku skvěle pasují na bajonet zrcadlovky. Mohu tedy objektiv pevně přiložit přímo na tělo. Objektiv se nepoškrábe, do foťáku mi nebude pronikat parazitní světlo. Paráda. Zkouším na jakou vzdálenost jsem schopen zaostřit. Je to až moc blízko :-) Vytáčím ostření na objektivu na nekonečno. Kratší vzdálenost bych z ruky asi neudržel a navíc mravenci jsou potvůrky a rádi zkoumají vše okolo, takže by hned lezli o po mně.
Jdu fotit: zrcadlovku v pravé ruce, levou k ní přimačkávám volně nasazený objektiv. Aha – ještě to bude chtít zapnout LiveView, protože musím stát opodál a fotoaparát držet v natažených rukou, jinak se stanu součástí mravenčí dálnice. Tak to by chtělo ještě třetí ruku...

„Aspoň, že jsem si dnes vzal D700, když už nemám makro...“ říkám si – díky tomu mohu s klidem nastavit citlivost okolo 1600 ISO, a tak alespoň trochu přiclonit (výhoda, že mám ještě starou padesátku se clonovým kroužkem). Na displej vidím dobře i z boku. Zkouším pořídit pár snímků. Není to žádná legrace, mravenci běhají pekelně rychle, navíc udržet správnou rovinu zaostření v ne příliš stabilní poloze v předklonu je velmi těžké. Zapínám tedy ještě vysokorychlostní sekvenční režim, který je naštěstí dostupný i v režimu živého náhledu, a „kropím“ scénu s mírně se oddalujícím se fotoaparátem – tak vlastně měním vzdálenost zaostření. Ideální praktická ukázka toho, že digitální fotografie má své výhody. Odpad je samozřejmě obrovský, ale nic nestojí.

Asi po čtvrt hodině a asi třech ochutnání od mravenečků toho nechávám, stejně se již sluníčko posunulo tak, že focené místo již začíná být ve stínu. Při rychlém procházení pořízených snímků zjišťuji, že alespoň pár fotek se snad povedlo... Nakonec jsem to tedy zvládnul i s výbavou, kterou jsem měl u sebe. Tím se mi již po několikáté vysvětlilo, že pouze o výbavě pěkné fotografie nejsou.