Fotografujeme vlaky s Martinem Grillem

Fotografování nejsou jen obvyklá témata, jako krajina, portrét nebo reportáž. Jsou to i víceméně specifické obory fotografie, na které bych se chtěl v budoucnu zaměřit. Pro první téma jsem si vybral fotografování vlaků, protože je sám rád fotím a protože si myslím, že by to mohlo zaujmout i vás, členy Nikonclubu. Téma jsem se rozhodl zpracovat formou rozhovoru s člověkem více než povolaným - Martinem Grillem.

Martin je redaktorem v železničních kruzích velmi známých stránek ŽelPage.cz a hlavně tzv. "šotouš". Donedávna zastával post správce galerie, avšak nedostatek času a zralá úvaha jej přiměly k tomu, aby dal šanci někomu novému. Sedmým rokem sleduje železnici objektivem svého fotoaparát a nesčetným novým “kolegům” je v jejich začátcích mentorem.

Ahoj Martine, úvodem by asi bylo dobré říct, kdo je vlastně “šotouš” ….   ;o)

Ahoj Michale! No, zjednodušeně lze říci, že je to člověk, který se jakýmkoli způsobem zajímá o hromadnou dopravu. V posledních letech se sice stále více prosazuje definice, navádějící k označování všech fotografů HD šotouši, nicméně jde i o lidi, kteří shromažďují provozní informace, vedou si oběhy hnacích vozidel a prostě jakkoli dokazují, že se hromadná doprava dotkla jejich života.

A jak se vlastně člověk stane šotoušem, co tě k tomu vedlo?

Od ranného věku jsme s rodiči jezdili k prarodičům, žijícím v podhůří jeseníků. Bylo to téměř pět hodin ve vlaku: Kopřivnice - Studénka - Přerov - Zábřeh na Moravě - Hanušovice - Staré Město pod Sněžníkem, s občasnými nuancemi, např. motorákem přes Uničov do Šumperka. To člověka ovlivní ať chce, nebo ne. Když jsem si koupil první fotoaparát za své (Olympus C760 UZ) a rozhodoval se, co bude mým fotografickým tématem, měl jsem poměrně jasno.

Tak to celkem chápu, vláčky mám taky moc rád už od dětství, jen rozhodně nedosahuji tvých kvalit ani zapálení pro věc a už vůbec ne technických znalostí o vlacích jako takových. Ale zpět k věci, kdy u tebe přerostla, v Čechách celkem rozšířená, diagnóza šotouše v konkrétní zájem o fotografování vlaků?

To je poměrně jednoduché: Když jsem zjistil, že v mém okolí je poměrně dost “digitálně” neprozkoumaných míst, jež mohu zvěčnit. V místě mého původu, tedy Moravskoslezském kraji, se jednalo hlavně o lokálky, obsluhované typicky řadou 810, neboli “Orchestrionem”. Jelikož nejsem příliš dynamickým, neřkuli motorizovaným fotografem, byla to pro mě jasná volba: provoz na těchto tratích není příliš hustý, a tak jsem měl dostatek času na přesuny mezi fotomísty a svačinami...

Pojďme se nyní podívat na samotné focení vlaků. Tady se samo nabízí hned několik problémů k řešení, kterými jsou volba stanoviště, světlo, kompozice, použitá technika ale třeba i zjištění si polohy nebo jízdy exotičtějších souprav. Začněme tedy tím nejpodstatnějším, co to podle tebe je?

Ani tohle není tak jednoznačně, protože každý z nás má jiný cíl - objekt zájmu. Pro diváka “z lidu” jsou to jen vlaky, ale někdo vyloženě jde po nákladních vlacích, jiný rád zahraniční lokomotivy na mezinárodních rychlících, další loví fotografie z vleček (soukromých tratí, přilehájících k výrobním závodům apod.). Klasickým problémem je světlo, tedy zda vlak (souprava lokomotivy a vozů) bude “nasvícen” sluncem. U klasických fotek, kterým můžeme říkat třeba “krajinovky”, jde o nejzákladnější podmínku, jež rozhoduje o pořízení snímku. Je tedy dobré vědět, co chci fotit a kdy mi to na daném místě pojede. Většina z nás prochází tratě nejprve pěšky, hledaje při tom ta nejhezčí a nejzajímavější místa. Ano, něco je možné vidět i z vlaku, ale realita bývá většinou tristní, díky výšce náletové zeleně, což si při pohledu z okna neuvědomíš. Ale zpět k otázce: Ty nejpodstatnější parametry jsou shodné s ostatními obory reportážní fotografie. Prostě musíš být ve správný čas na správném místě a vědět, jak ze snímané scény vytěžit maximální potenciál. Budu fotit více na čelo, aby vyniknul náklon soupravy v oblouku (zatáčce)? Anebo využiju vysoký násep a bude to silueta proti světlu? Či panning, pročež musím stát s objektivem kolmo k rovné trati?

Tak to je velmi zajímavé, netušil jsem, že kvůli tomu i pěšky procházíš okolí tratí. Já jsem využíval třeba satelitní snímky ale je pravda, že tam taky náletová zeleň clonící ve výhledu není moc vidět. Na co je tedy ještě dobré dávat pozor při volbě místa?

V podstatě na vše, co je nepěkné na všech fotografiích obecně: Předně to jsou srostlice: Je potřeba mít “v oku” výšku a přibližnou délku vlaku, který budu fotit, abych dokázal komponovat bez kolizí. Není pěkné, když si s sebou lokomotiva veze střechu od kravína, z čela jí roste sloup vysokého napětí, anebo když z posledního vozu trčí odstavený přívěs. U elektrizovaných tratí dostávají kolize úplně jiný rozměr, vzhledem ke všudypřítomným sloupům trakčního vedení. Obecně platí, že by nic nemělo krýt tu část mašiny (či motoráku), jíž máte v záběru. A dává to smysl, neboť sloupem rozpůlená lokomotiva skutečně nevypadá hezky. Pakliže zvládnete tuhle část úkolu, dejte si rovněž pozor i na to, co se odehrává za sledovaným objektem. V polovině případů musíte počítat s tím, že za strojem budete mít sloup - pak ale dbejte toho, aby vám nerostl nějak hloupě z čela, ale snažte se jej dostat někam do druhé poloviny stroje. Vypadá to složitě, ale několikrát si to vyzkoušíte a každá následující kompozice “mezi sloupy” vám přijde jako rutina.