Náhoda je šéf

Bez náhody to nejde. U mě, amatéra. Jedna z mých povedených fotek vznikla jen díky náhodě. Druhá zmých povedených fotek také vznikla jen díky náhodě, a samozřejmě třetí, čtvrtá, pátá a ještě prakticky všechny alespoň trochu povedené.
Tak třeba tahle:
http://www.nikonclub.cz/galerie-uzivatele-zve/on-road
V žádném případě jsem neměl v úmyslu fotit motorkáře. Měl jsem jen dlouhou chvíli při jízdě po D1, a tak jsem si hrál s foťákem. Tehdy to byl ještě D70. Fotil jsem točící se kola kamionů, které jsme předjížděli. Líbilo se mi dvojí rozmáznutí, mázlá krajina ve směru jízdy a pěkně, kruhově mázlá kola kamionů. A pak najednou místo kamionu motorkář, bez nadšení jsem si cvaknul aby se něřeklo, a zase fotil točící se kola.
No a až doma na PC, se vyloupla docela pěkná fotka. Točící se kola jsem smáznul.

A nebo volavka:
http://www.nikonclub.cz/galerie-uzivatele-zve/ranni-prizrak
Volavky jsem fotit šel, a s plnou polní. Tak jako každé sobotní ráno. No, skoro každé. Protože volavky jsou docela plaché, musel jsem být na místě ještě za tmy, aby mě neviděly přicházet. Nejdříve jsem na stanoviště dopravil stan, židli, maskovací síť a stativ. Postavil jsem stan, zamaskoval, postavil stativ a židli. Vrátil jsem se k autu pro batoh s technikou, svačinou a pitím.
Na takovémto focení, které trvá vždy několik hodin, je dobré se postarat i o pohodlí. Chce to kvalitní židli a něco k snědku a pití.
Takhle jsem trávil sobotní časná rána od jara až do konce prázdnin. Fotek volavek jsem uděl celou řadu, některé opravdu pěkné. Ale stále to byly jen fotky volavek, tak trochu "bez chuti a zápachu".
No a tohle ráno, bylo to na konci prázdnin, jsem jako obvykle, v obvyklý čas vyrazil. Až na místě jsem si uvědomil že je tma, dny se začaly krátit. Takže v klidu první kolo, stan a ostatní krámy. Při druhém kole s foťákem a sváčou, jsem si řekl: "je stejně tma", budu se kochat. Ráno bylo parádní, bezvětří, nad rybníky se vznášela mlha a takové to přírodní ticho. Jen tlumené zvuky probouzejícího se dne. Sedl jsem si na hráz, dal cigáro a sosal tu obojí nádheru. A najednou se z mlhy vynořila volavka, hrábl jsem po batohu, vyndal foťák, v tom fofru jsem vůbec nezkoumal jak je nastavený. Zamířil na volavku, počkal až bude v hledáčku pěkně veliká a zmáčkl spoušť. Volavka předemnou "zabrzdila" až se udělaly vlnky na hladině a prudce vzlétla vzhůru. Udělal jsem jen jednu fotku, v náhledu ve foťáku to vypadalo na nepoužitelný výckak. Přesto jsem snímek hned nesmazal, i to byla náhoda.
Představuji si, že pořádný fotograf s náhodami vůbec nepočítá, má vždy jasno co, kdy, kde, jak. Pro mě je to vytoužený, nedostižný stav, vím co, vím kdy, vím kde a také vím jak. Ale problém je v tom "jak". Zpravidla to moje "jak" optimální výsledky nepřináší.
A proto mám rád náhody. I přesto, že fotografickým řemeslem nevládnu, dvě, tři kloudné fotky za rok udělám. A radost mám stejnou jako třeba z vánoc. Jen s tím rozdílem, že vánoce jsou jen jednou v roce. A řekne-li mi někdo, že vlastně ani fotit neumím, že to byla náhoda, dám mu za pravdu a beze studu ctím pořadí: první je náhoda, druhé je náhodné nebo pozapomenuté nastavení foťáku a pak teprve "já fotograf".
Má to jeden pozitivní vedlejší efekt. Kritizuje-li někdo mé fotky, tak vím, že kritika se mě prakticky netýká, můj podíl na výsledku je nevelký. Jsem, v ideálním případě, až třetím v řadě, a to už nic moc nenadělám. I kdybych fotil jako ten nahoře.