WILDLIFE PO ČESKU – II. díl

ŠOULÁME KRAJINOU

Osobně při fotolovech preferuji takzvané šoulání. V podstatě jde o obchůzku teritoria zvěře, na kterou máte políčeno. Před tím než se na šoulačku vydáte, je třeba si o zvěři přečíst co nejvíce informací. Z nevědomosti by se vám totiž nemuselo vyplatit vyrušit daňka v říji nebo roztomilé selátka s bachyní za zády. Také je třeba si zjistit, jestli zrovna ve vašem okolí nepobíhají střelby chtiví zelení mužíčci s pérem za kloboukem, jak už jsem nastínil výše. Osobně vyrážím asi hodinu před východem slunce. V případě jasného nebe totiž právě v tuto dobu umí barvy čarovat a pokud narazíte na pasoucí se vysokou zvěř v ranní mlze, kterou protíná oranžové světlo těsně před východem slunce, může vzniknout velmi cenná fotografie. A nevadí přitom, že focená zvěř není zrovna v ideální vzdálenosti, ba naopak, siluety vzdálené zvěře dokonale dotváří atmosférou a prostorem nabitý snímek. Wildlife podle mě není o tom, zachytit zvíře v portrétní vzdálenosti, jak to někteří „wildlife“ fotografové s oblibou praktikují u ochočené zvěře v malých oplocenkách. Z wildlife snímku by měla být divoká atmosféra zřetelně cítit, k čemuž patří právě okolní prostředí, světlo a v neposlední řadě moment a výraz, které při focení ochočené zvěře vykouzlíte jen velmi těžce.

Při šoulačce je potřeba dát si pozor zejména na vítr, který by jste za žádných okolností neměli mít v zádech! Také je třeba mít na paměti, že každé zvíře má svoji únikovou vzdálenost (podle plachosti několik málo desítek až stovky metrů). Zvěř obecně má navíc mnohem bystřejší smysly než člověk. Čím více zvěře pohromadě objevíte, tím menší šance máte na úspěch. Mnohem lépe se nepozorovaně přiblížíte k jednomu pasoucímu se jelenovi, než k pěti kusům téže zvěře. Typickým příkladem jsou „české“ volavky, kdy už dvě tvoří dav, ke kterému se lze na solidní vzdálenost několika desítek metrů při šoulačce přiblížit jen velmi těžce (narozdíl od volavek na jiných kontinentech, např. na jihu USA, které mnohdy nedosahují ani plachosti čápa bílého a proto je lze obstojně fotit i z menší vzdálenosti a bez maskování).

Když se vám při šoulání zdaří spatřit divokou zvěř, která o vás ještě nemá tušení, je třeba okamžitě zalehnout, popřípadě si čupnout. Ne však prudkými pohyby. Snažte se vůbec pohybovat velmi pomalu, vláčně a plynule. Zvolte taktiku – vyčkávat nebo se přiblížit? Při tomto je na papíře každá rada drahá. Chybou, kterou často dělají začínající fotolovci, je ukvapené plížení přímo vpřed a být zvěři co nejblíže. Takovýto postup je jen málokdy odměněn kvalitním snímkem. Mnohem lepší je chvíli vyčkat na místě a pozorovat chování zvěře - jestli má tendence jít k vám nebo se nenuceně a pomalu vzdaluje. Pokud vycítíte, že vám potenciální fototoúlovek uniká, zkuste mu nadběhnout (ne doslovně, stačí rázný rychlý krok). Tedy pokud k tomu terén vybízí a vy po celou dobu budete kryti. Ideální pro nadbíhání jsou hráze nebo kopcovitý terén. Sice se dost zadýcháte, ale při dostatečném nadběhnutí máte napůl vyhráno. Ze zkušeností vím, že zvěř v divočině se málokdy stáčí (vrací) stejným směrem, ve kterém se začala pást. Pokud tedy zahlédnete pasoucí se nevyplašenou zvěř, která přes pole, paseku či louku pozvolna postupuje směrem k vám, zalehněte na kraji lesa a setrvejte v klidu. Toto čekání může být odměněno životním fotografickým výsledkem. Stále si však musíte hlídat protivítr a samozřejmě také protisvětlo. Divoká zvěř je navíc naprosto nevyzpytatelná. Nemluvě o šestém smyslu, který nejednou zmařil životní snímky mnohých wildlife fotografů.

Shrnuto: modelová situace pro to, jak fotit zvěř při šoulačce neexistuje, při setkání se zvěří se však snažte našlapovat potichu a pomalu přes celou délku chodidla, dělejte pomalé pohyby a jděte do co možná nejnižší pozice. Když už vás zvěř přece jen spatří a je připravena utéct, tvařte, že ji nevidíte, nedívejte se jí do očí, pomalými pohyby běžte jakoby bokem a ne napřímo. Zní to sice naivně, ale několikrát už jsem díky takovému chování nepřišel o zajímavé snímky. Toto však neplatí o plaché zvěři (volavky, černá a vysoká zvěř obecně), která většinou vzápětí po očním kontaktu prchá. Pokud však i velmi plachou zvěř mimoděk vyplašíte ze spánku v úkrytu sotva pár metrů před vámi, může se stát, že zmatené zvíře jen poodskočí a bude na vás civět i pět, deset vteřin, než si situaci uvědomí. Také v tomto momentu se nechovejte unáhleně, zachovejte klid a pomalu na ni namiřte fotoaparát.
Ze svých začátků, ale i z povídání kolegů fotografů vím, že mnohokrát zkazilo slibnou fotografii hlasité slovní vyjádření (většinou méně či více vulgární :-), kterému se dotyčný při nečekaném těsném kontaktu se zvěří zkrátka neubránil. Tento problém se týká hlavně
začínajících fotografů, kteří nejsou připraveni na moment totálního překvapení při nečekaném těsném kontaktu se zvěří. Čím déle člověk fotí a čím více takových situací zažije, tím lepé dokáže na blízkou přítomnost zvěře zareagovat. Vše vychází z praxe a zkušeností.

Při šoulačce je dobré mít na fotoaparátu (nebo objektivu) připevněn lehký, skladný a snadno přemístitelný monopod, který zvlášť při horších světelných podmínkách nahradí stativ a prodlouží čas, při kterém udržíte ostré snímky.

NA ČEKANÉ

Čekaná má oproti šoulačce několik výhod i nevýhod. Jednoznačnou výhodou je fakt, že pokud už na čekané pořídíte snímky, jsou většinou v lepší technické kvalitě. Díky tomu, že na zvěř čekáte v krytu s fotoaparátem na stativu, máte možnost nad záběrem chvíli v relativním klidu přemýšlet. Díky stativu si navíc můžete dovolit snížit ISO a fotit na delší čas.

Mnohdy se však také může stát, že čekáte hodiny a přesto nic neodfotíte, což je samozřejmě hlavní nevýhodou čekané. Při tomto druhu fotolovu také občas úřaduje „zákon schválnosti“, který alespoň jednou zažije každý: Po několikahodinovém čekání vám před objektiv přicválá kapitální jelen, už už jste připraveni cvaknout, když se v pozadí objeví náruživý houbař….Jelen ve vteřině mizí v hustém porostu a v lese se schyluje k chladnokrevné vraždě nic netušícího houbaře…J Samozřejmě nemusí jít vždy o houbaře a jelena, tím jsem jen chtěl říct, že negativem čekané jsou náhodní kolemjdoucí, kteří s jistotou dokáží překazit nadějné snímky. S tím však nic neuděláte. Při dobrém výběru místa ale setkání s nečekaným lidským hostem téměř nehrozí.

I na čekané si stejně jako při šoulačce musíte hlídat hlavně vítr a světlo a podle toho také vybírat místo. Snažte se co nejvíce splynout s okolním terénem. Na plochém poli poslouží jakýkoliv trs keře, u lesa, či na břehu zarostlého rybníku už jsou možnosti využití „přírodního krytu“ mnohem širší. Přes maskovací síť se dá přehodit například rákosí. Při sněhové pokrývce dokonale poslouží bílé prostěradlo.

Někteří fotografové si na čekané osvojili umění vábit. Zvláště při říji může vábnička výrazně napomoci k nadějným fotografickým úlovkům. A rada na závěr - zvlášť v chladném počasí nezapomínejte na karimatku, která vás při mnohahodinovém čekání uchrání od nepříjemného podchlazení močových cest. Tak šťastný lov a dobré světlo.

Pozn. redakce: Tento článek ani zdaleka neobsahuje veškeré vědění o fotolovech v divočině. Navíc obsahuje osobní zkušenosti autora, se kterými se někteří fotografové nemusí ztotožňovat. Úkolem článku je nastínění základů wildlife fotolovů začínajícím nadšencům nebo těm, kteří by rádi tento fotografický žánr vyzkoušeli.