Do Afriky stopem, a s Nikonem

Jak se stát forografem Afriky a že k tomu nepotřebujete statisíce na kontě mi v našem rozhovoru potvrdil Petr Slavík, cestovatel a fotograf. Za NikonClub jsme si si ním povídali o jeho focení, zážitcích a zkušenostech.

Kdy člověku, který fotografuje českou přírodu začne imponovat Afrika a jak dlouho trvá, než se tam našinec dostane?

U mě to bylo obráceně. Já jsem začal fotit divokou přírodu až v Africe. Po výstupu na Kilimanjáro, které bylo hlavním cílem asi tří týdenní cesty, jsem krátce navštívil nejznámější národní parky Tanzánie. Měl jsem tehdy půjčenou analogovou zrcadlovkou a úplně jsem tomu propadl. Africká příroda je milosrdná i k začátečníkovi. Když sjedete do kráteru Ngorongoro nebo se pohybujete po pláních Serengeti, tak zvířata uvidíte. Jsou zvyklá na auta s turisty, tak máte šanci se k nim dostat poměrně blízko a při určité dávce štěstí uděláte slušnou fotku i kompaktem.

A proč jste se do Afriky vydal vy?

Já jel prvně do Afriky stopem, hned po revoluci, když se na jaře začaly otvírat hranice. Za tři týdny jsem dorazil k Gibraltaru, přeplul průliv a stál jsem na africkém kontinentě. Bohužel jsem na cestu dál už neměl finanční prostředky. První cílená cesta za fotografováním byla až o mnoho let později do Zambie, v rámci projektu Dětský svět bez hranic ve spolupráci s Czechoslovak Aid. Během pobytu jsem měl možnost navštívit i Jižní Luangwu a další nádherná místa této země. Afrika je určitě mojí láskou, ale ne jedinou. Stejně rád a intenzivně fotím i na dalších místech planety.

Jaký prožitek máte první, když sledujete hledáčkem levharta?

Dostat levharta ve volné přírodě do hledáčku je svátek asi pro každého fotografa. Já jsem čekal poměrně dlouho na svou první fotografii levharta. Ne že bych žádného neviděl, ale většinou to bylo na velkou vzdálenost, za špatného světla nebo uprostřed hustého porostu. První záběry této nádherné kočky za denního světla jsem přivezl z Botswany a vznikly (jak je to u této šelmy běžné)zcela náhodou. Dnes, když mám možnost tenhle skvrnitý přízrak fotit, tak ho potichu, spíš sám pro sebe ukecávám. „Vydrž tam ještě chvilku!...Tam néééé!...Otoč tu hlavu...“, atd.

Když srovnáte focení divoké přírody v Africe a u nás, v čem je největší odlišnost?

Opět se dostaneme k tomu, že já fotím víc v zahraničí, než u nás. Naši přírodu mám spíš v srdci, než na fotkách. Šest let jsem pracoval v lese, každý den a téměř za každého počasí. Úžasných setkání s obyvateli českého lesa byla spousta. Abych se vrátil k Africe. Je tak rozmanitá, že lze těžko popsat, jak se zde fotí. Je to jiné v etiopských horách, na úpatí vulkánů v Ugandě nebo v deltě Okavanga. Každá lokalita má svoje, v severských oblastech, jakými jsou Arktida nebo sever USA, odcházejí baterie, v poušti je kvůli prachu každá výměna objektivu malou operací a o deštném pralese ani nemluvě. Pro mě bylo asi nejhorší fotografování na Borneu, protože uchránit techniku v tomto prostředí od vlhkosti je téměř nemožné.

Nenutí tak vzdálená destinace fotografa spěchat?

Svou „loveckou“ horečku jsme si už odbyl. Přijde jen občas, když se jedná o vzácný druh. Snažím se nejdřív vyfotit objekt na jistotu a pak se k němu dostat blíž a zabývat se kompozicí snímku. Zvíře může zareagovat jakýmkoli způsobem. V oblastech, kde je zvěř lovena, ať už legálně nebo ne, máte někdy na snímek jen pár vteřin. V takových případech pospíchat musíte.

Dnes je to s digitály jiné, než s filmem, přesto: nevládne ve vás napětí, když poprvé stahujete do počítače fotografie a poprvé je vidíte plném rozlišení?

Na cesty sebou vozím malý notebook, snímky, u kterých to opravdu nemůžu vydržet, kontroluji už na něm. Na některých místech ale bývá problém s dobíjením, tak většinu fotek člověk uvidí až doma na velkém monitoru. Často to dělám dřív, než vybalím špinavé věci...

Když jste letos fotit v Africe, už víte, co byste udělal jinak?

To vím naprosto přesně. Vzal bych si lepší ochranu proti dešti pro sebe i vybavení. A pokud budu mluvit o konkrétní situaci, měl bych připravené i druhé tělo s kratším sklem, které jsem měl ukryté před deštěm a zapnuté ve fotobatohu. Hustě pršelo. Stádo slonů začalo překračovat lagunu přímo k džípu. Některé samice vyrazily proti autu. Byla to úžasná scéna. Troubení, prudký déšť, voda, bahno... Bohužel byly v mžiku tak blízko, že se mi nevešly do objektivu. Museli jsme před nimi ujet, měl jsem problém udržet vybavení ve voze. Jezdí se zde v otevřených džípech. Mám ten výjev celý v hlavě, bohužel jen tam.

D3, D300,14-24mm/2.8, 24-70mm/2.8, 105mm/2.8VR, 80-200mm/2.8, 200-400mm/4VR, 600mm/4VR,TC 1.4 a 1.7, SB800, R1C1, MC-36
Gitzo 5541LS + BH55